Klatovy,krásné městečko

Když 27. září 1540 potvrdil papež Pavel III. definitivně jezuitský řád bulou Regimini militantis ecclesiae, netušil jistě ještě nikdo v dalekých Čechách, jaké stopy jednou za sebou tato řeholní instituce zanechá v dějinách malého středoevropského království. První jezuité byli vysláni do Čech ještě za života zakladatele řádu - sv. Ignáce z Loyoly – v roce 1556. Dvanáct mužů vedených P. Ursmarem Goissonem SI se tehdy zřejmě v Praze cítilo trochu osamoceně - neuměli jazyk a nekatolická většina obyvatelstva se  na ně nedívala právě s pochopením (v té době hořely po celé Evropě bez ohledu na vyznání hranice očišťující duše katolických či protestantských „heretiků“  a Čechy byly ještě zemí poměrně tolerantní). Brzy však začali na svém vztahu k obyvatelstvu pracovat, především se naučili jazyk - většina z nich byla schopna již roku 1560 zpovídat v českém jazyce, který nepatří právě k nejjednodušším. Dokonce o několik let později vydal generál řádu nařízení, že všichni novicové v Čechách (tj. i původem Němci) musí důkladně zvládnout český jazyk a že v kostele sv. Klimenta se musí také česky kázat.

Záhy se také ukázala jiná jejich schopnost, byli výbornými učiteli, jejich progresivní model nižších a vyšších studií byl definitivně dotvořen nařízením, schváleným roku 1599 generálem Klaudiem Aquavivou. Jejich školy začaly navštěvovat i děti nekatolických rodičů, což dokládá nejen kvalitu výuky, ale i náboženskou toleranci, s níž se jezuité ke studentům chovali.

To je počátek pečlivého budování nejstarší koleje v Čechách, Klementina, později třetí největší jezuitské koleje na světě. A spolu s tím se Otcové začali s podporou některých šlechticů usidlovat i na jiných místech v Čechách (Český Krumlov, Chomutov, Jindřichův Hradec), na Moravě (Brno, Olomouc) a ve Slezsku (Kladsko). Až přišla nešťastná bitva na Bílé hoře ... Česká nekatolická inteligence byla donucena buď konvertovat nebo emigrovat a v každém válečném konfliktu té doby platilo: „vítěz bere vše !“  A vítězem či poraženým nebyly myšlenky nebo ideály, vítězem války byl především ten, kdo si před válkou vybral tu správnou stranu.

Po slavném vítězství se náhle otevřelo v dosud převážně nekatolické zemi pole působnosti vyžadující mnoho odhodlaných a zkušených misionářů, jezuité jsou řádem misionářským. Tak bylo vybudováno mnoho nových kolejí a v první polovině  30. let 17. století začala jednání i o založení koleje v královském městě Klatovech. Nejprve bylo nutno získat majetek, který by umožnil vznik alespoň jednoduchého řádového domu. Tomu napomohly dvě výjimečné osobnosti - P. Adalbert Chanovský SI a don Martin de Hoeff-Huerta. Ten prvý byl asketickým vzdělancem, který pohrdl slávou univerzitní kariéry a místo toho v hlubokém přesvědčení  o dobrotě toho, co činí, chodil po českém venkově jako misionář, skromné jídlo a nocleh si vždy vyžebral od venkovanů a za to jim kázal, vyučoval a hrál s dětmi na návsích divadlo. Zemřel v již založené jezuitské rezidenci v Klatovech v pověsti svatosti, snad se dokonce uvažovalo o zahájení beatifikačního procesu, k němuž nakonec nedošlo - škoda, Klatovy mohly mít svého světce. I don Martin byl zvláštní postavou. Především válečník a jistě i důsledný katolík, nemilosrdný k jinověrcům. Ale na druhou stranu to byl právě on, kdo zrušil robotu svým novým poddaným v městečku Velharticích a dokonce nařídil i založení nadace aby se „pacholata umění liternímu vyučiti mohla“. Takže válečník i rozumný hospodář. Ze svého majetku také položil první základy jezuitské koleji darem dvou domů z pozůstalosti Daniela Korálka z Těšína, bohatého erbovního měšťana, jehož majetek byl po stavovském povstání konfiskován a použit na úhradu  dluhu císařské komory věrnému vojevůdci.

Katolická šlechta plzeňského a prácheňského kraje se listem zavázala provinciálovi řádu, že bude založení koleje všemožně podporovat. Císařský souhlas byl oznámen klatovským měšťanům 20. února 1636, se záměrem souhlasil též arcibiskup Arnošt Harrach a místodržící i královský komoří Přibík Jeníšek z Újezda naléhali na městskou radu, aby nový řád přijala a všemožně mu pomáhala.
11. března 1636 konečně dorazili do Klatov i první jezuité a den poté se konalo na radnici společné zasedání konšelů a obecních starších, na němž P. Aquitana poděkoval za laskavé přijetí a oznámil vůli Jeho Milosti Císaře založit v Klatovech řádový dům Tovaryšstva. Městská rada pak po poradě oznámila přítomným Otcům, že souhlasí a přijímá královské rozhodnutí. A jak už bývalo tehdy po závažných rozhodnutích zvykem, pozvali Otcové pány radní do Korálkovského domu na pohoštění, rozdali jim náboženské knížky a manželkám poslali růžence.

Tím se  začala historie jezuitské rezidence, později povýšené na kolej. Nedlouho poté začali jezuité i s výukou, postupně vzniklo latinské gymnázium a dokonce i seminář a díky nadacím mohli zdarma studovat i synové z nejchudších rodin, pokud projevili dostatečné nadání. Klatovy se tak staly centrem latinské vzdělanosti a rozhodně to nebylo vzdělání germanizující, spíše naopak lze předpokládat, že bavorští studenti, kteří chodívali do českých Klatov na studia, odcházeli domů s obstojnou znalostí češtiny.

Mgr. Karel Černý
Výzkumné centrum pro dějiny vědy
Archiv Akademie věd ČR