Hugo Kepka
Obhájce práv utiskovaných, žurnalista Hugo Kepka se narodil 22.června 1889 v Klatovech. Již v dětství projevoval veliký smysl pro spravedlnost. Bez ohledu na problémy, které před ním vyvstávaly každým okamžikem, se snažil individuálně pomáhat utlačovaným a zbídačovaným. Jeho činy se stávaly trnem v oku mnohým autoritám, počínaje rodičovskou, přes byrokraticko-vzdělávací a církevní až po státní.
Už v deseti letech napřáhl ruku na faráře a fabrikantovi pravidelně vytloukal okna jeho sídla. Ve svých čtrnácti spontánně promluvil k stávkujícím dělníkům v Plzni, kam se tajně vypravil.
Jeho otec, vachmajstr klatovských dragounů, měl se synem řadu nepříjemností, zvláště, když mladý Kepka nalezl cestu k poznání socialistických idejí. Ani byrokratickému profesorskému sboru na gymnáziu nezůstalo utajeno, s kým se student stýká. Čekali jen na příležitost, která na sebe nenechala dlouho čekat. Na jaře roku 1905 došlo k události, která pro nadaného mladíka znamenala konec studií. Velká část studentů mlčela při zpěvu rakouské hymny, z čehož byla v deníku Pilsner Tagblatt vyvozena velká „protidynastická“ demonstrace hraničící s velezradou. Přísné vyšetřování za přítomnosti zemského školního inspektora Kastnera trvalo několik dní, přičemž bylo shledáno, že dva žáci (Krupař a Kepka) navštěvují socialistické schůze. Po zjištění „bezpečného politického pozadí“ byl Kepka vyloučen ze všech středních škol v Rakousku.
ODCHOD Z DOMOVA
Otec jej chtěl poslat do armády, ale on raději utekl z domova. Na rozloučenou s Klatovy vydal Kepka spolu s několika přáteli silně protiklerikální a protihabsburský časopis Havlíček. V Klatovech vyšla jen dvě čísla, další chtěl vydat v Praze. Místo toho byl nucen potulovat se hladový po ulicích, a dokud se ho neujali žižkovští anarchisté, spával v polích za městem. V necelých sedmnácti se ohnivě zapojil do agitační činnosti. Přednášel téměř denně na téma Příčiny našeho otroctví, Náboženství a klerikalismus, O významu Prvního máje… Většina diskusí, na kterých referoval, byla rozpuštěna. Stejně reagoval intervenující komisař i při prvomájovém vystoupení Hugo Kepky v Lomnici nad Popelkou, jehož závěr se změnil v protikapitalistickou demonstraci.
Kepka psal do časopisu Bezvládí, vydávaného tehdy v Praze Čeňkem Körbrem. Tento list s bohatým zázemím na severu Čech připravil i prvé kontakty se severočeskými havíři a skláři. Načas ještě odchází mezi nadějnou omladinu do Pardubic, vydávající časopis Proletář. Tady poznává poprvé pohostinství rakouského kriminálu.
Roku 1907 vydává agitační brožuru Úkoly dělnické mládeže, časopisecky publikuje své antimilitaristické „Červené písničky“, laděné obdivem k inspirující osobnosti básníka Fráni Šrámka. V lednu 1908 přichází Kepka do Teplic, kde umírá Alois Věkoslav Háber, redaktor časopisu Tribuna. Ujímá se časopisu a snaží se mu dát nový směr – být publikací českého proletariátu a podávat veřejnosti důkazy o jeho kulturní vyspělosti. Po vydání třech čísel však nelze Tribunu dále udržet, a proto Kepka odchází do mostecké Stráže českého severu. Vydává pozoruhodnou knížku proletářských próz „Za bídu psů a jiné povídky“, v nichž uměleckou formou přibližuje český sever s jeho revolučními zápasy.
Na veřejnosti Hugo Kepka oslňoval subtilním temperamentním zjevem. Projevy provázel vášnivou gestikulací, jeho myšlenky i podněty prolétávaly shromážděním jako elektrická jiskra. Brzy byl znám nejen v severním regionu. Na dělnických schůzích přednášel jak v Liberci, tak i v Praze. Zúčastňoval se i všech manifestací za kulturní požadavky české menšiny v příhraničních oblastech. Významná byla i jeho práce v rámci duchcovského Ústředního školského komitétu, v boji za českou školu.
ANTIMILITARISTA
V září 1907 se konal v Praze I.protimilitaristický sjezd socialistické mládeže. Předcházela mu soustavná antimilitaristická činnost, které se Kepka účastnil hlavně na severu. Na sjezdu hovořil k bodu „Militarismus a mírové hnutí“. Během jeho vystoupení však vtrhla policie. Sjezd byl rozpuštěn a policie většinu delegátů zadržela. Byl to Kepka, který začal na policejním dvoře zpívat: „Pryč s tyrany…“ a po něm všichni zatčení navázali na slova staré dělnické písně: „S námi, páni, nic nesvedete!“ Kepka se choval statečně i během následujícího vyšetřování a tyranům se vysmíval do očí.
V červnu 1909 zasedalo 46 obžalovaných před senátem Zemského trestního soudu v Praze. Líčení pokračovalo u Nejvyššího soudu ve Vídni a až 11.března 1910 byl doručen rozsudek, potvrzující vinu „dokonaného zločinu“ u většiny obžalovaných. Hugo Kepka byl označen za jednoho z organizátorů antimilitaristického hnutí. Zabavená korespondence prozrazovala kontakty s vojáky. Jako důkazy sloužily i jeho básně Desertér, U raportu a Dopis a zvláště pak báseň otištěná v Mladých Proudech pod názvem Na známou notu. „… ve slovech, někdo volá do zbraně v černožluté dvoraně – naše paže vzhůru spjaté touží po ráně – hurá! – touží po ráně“, jest jasně vyznačeno, k jakému konci celé hnutí antimilitaristické směřuje, konstatoval hlavní žalobce. Rozsudkem kasačního soudu byl Hugo Kepka odsouzen k deseti měsícům těžkého žaláře, zostřeného jednou měsíčně půstem.
BÁSNÍK A LITERÁT
Na Pankráci sepsal sbírku „V samotách“, pokusil se tam i o divadelní hru. Ve prospěch uvězněného autora vydal třebenický menšinový týdeník Pařík Kepkovu knížku „Několik poznámek do vřavy“. V Třebenicích později vyšla i sbírka veršů pod názvem „V cele č.67“. Vězeňské zápisky byly shrnuty do posmrtně vydané knížky „Stíny“, která vyšla v Mostě roku 1919.
Dne 18.listopadu 1910 byl Kepka propuštěn. Do Mostu se vrátil s podlomeným zdravím, ale s neotřeseným zápalem pokračoval v započaté práci. Znovu přednášel. Jako propagátor racionální školy se na teplicku zúčastnil boje proti zamýšlenému reakčnímu systému centrálních škol. Spolu s Josefem Davidem vedl veškeré práce při sčítání lidu na Mostecku, aby bylo zamezeno falšování výsledků ze strany německých úřadů. Napsal sbírku básní „Krušnohoří“. Smrtelná nemoc, kterou si přinesl za žaláře, se počala hlásit ke slovu stále citelněji. V prosinci 1911 zakázal lékař Kepkovi pobyt v severních Čechách. Odjel k rodičům do Turnova, kde 10.2.1912 zemřel ve věku pouhých 23 let.